Saddam 2

Je tomu již více než rok, co jsem byla loni v Keni a zjistila, že je Saddam nezvěstný. Byl tomu více než rok i v únoru letošního roku, v době, kdy jsem opět na pár týdnů zavítala do Keni, do té sluncem prozářené země. Opět jsem měla tu možnost strávit i krátký čas na ostrově Rusinga, setkat se se všemi „našimi“ dětmi ze sirotčince. Bylo to opět neuvěřitelné setkání, tolik radosti v krátkém okamžiku, tolik dětských úsměvů!

Největší radost jsem měla ze setkání s Davidem, mým „adoptivním“ synem. Když David začátkem roku 2011 zjistil, že jsem se stala jeho sponzorem, začal se mě stranit, styděl se, nevěděl, jak se ke mně chovat. Ze dne na den jakoby se všechno změnilo, otočilo směr o 180°. Vůbec jsem to nechápala. Těšila jsem se na to, že bude rád, že si budeme povídat stejně jako celý půlrok předtím, že bude stejně veselý, vymýšlet různé klukoviny a vůbec. Ale ne, najednou bylo mezi námi ticho. Když jsme se potkali, ani se na mě nepodíval, nepozdravil… po čase jsem zjistila, že se mu ostatní děti kvůli mně smějí. Nechápala jsem… ale kolegyně Zuzka mi to vysvětlila, ano, vždyť oni mu závidí, ostatní by si taky přáli, aby jejich sponzor žil vedle nich, pracoval na klinice, mohli ho denně vídat. A já pochopila. Pochopila jsem, že je potřeba čas…

A letos, až dva roky poté, co jsem Davida začala podporovat, jsme si spolu opět normálně povídali. Až letos, když jsme se potkali, jsme se na sebe podívali, beze strachu a bez ostychu jsme se pozdravili.  Až letos jsem poprvé neměla pocit, že by mu ostatní děti záviděly jakýkoli kontakt se mnou. Dokonce, poslední den, večer než jsme odjížděli, tančilo se a zpívalo… David za mnou přišel a vyzval mě k tanci. Nechtělo se mi, měla jsem obavy, přeci jen, v Evropě jsme zvyklí na jiný typ tanců… ale nešlo odmítnout, ta obrovská odvaha a odhodlání, které musel sebrat, nedalo se odmítnout. A byť to bylo téměř poprvé, co jsem africké tance tančila, bylo to krásné. Tak krásný dárek, tak velký projev díků… jsem snad ještě nikdy nedostala. Byla jsem šťastná.

Byla jsem šťastná, ale přesto smutná. Člověk často v srdci uzavírá radost i smutek, spolu v jedné komůrce… a bylo to tak i u mě. Štastná jsem byla za Davida, za jeho radost, jeho vděčnost. Smutek mi přinášela vzpomínka na jeho bratra Saddama.

Saddam…

Už tomu bylo více než rok, co utekl z domu,
už tomu bylo více než rok, co nechodil do školy,
už tomu bylo více než rok, co se rozhodl žít samostatný život,
už tomu bylo více než rok, co nechtěl žít o hladu,
co nechtěl být bit ve škole,
co nechtěl být bit doma…

Rozhodl se a odešel z domu, občas se na pár dní objevil a zase zmizel…

Už loni, pár týdnů po našem odjezdu se Jackovi s Joashem (místním koordinátorům) podařilo Saddama najít. Žil na sousedním ostrově, občas si přivydělával rybolovem. Nabídli mu sponzorství, nabídli mu návrat do školy, nabídli mu život v Ostrově naděje – život v pohodě a bez násilí. A dle jejich slov byl Saddam rád, litoval, že ze školy a domu utekl a slíbil, že do týdne přijede a sdělí, pro jakou školu se rozhodl… pak uplynul týden, dva, měsíc… a žádná daší zpráva…
Až po čtvrt roce jsem se z Davidova dopisu dověděla, že Saddam by se byl opravdu vrátil do školy, ale ne do té stejné, kde ho učitelé bili… jenže strýček mu změnu školy nedovolil… proč? Nevím… nedovedu pochopit…

Jak snadno se zničí šance na lepší život…

Uplynul další půl rok a já byla v Keni, šťastná ze setkání s Davidem. Ale Saddam? Kde mu byl konec…?

A tak jsme po něm začali opět pátrat. Mnoho telefonátů, prarodičům, strýčkovi, sousedům, mnoho dotazů… a informace se stále nedostávalo. Až jsem už ztrácela naději na setkání… blížil se náš odjezd domů…

A přeci, přesně za pět minut dvanáct zazvonil telefon!  A už jsme věděli, kde a u koho Saddam žije! Byl skoro večer a my měli před sebou jen poslední den na ostrově… rychle jsme sehnali loď na druhý den a brzy ráno vyrazili – s Jackem i Davidem na sousední ostrov Takawiri… byla to dlouhá cesta, byť trvala jen necelých 30 minut… Těšila jsem se na setkání se Saddamem a zároveň jsem byla plná obav. Obav, zda ho opravdu potkáme, zda s námi bude chtít hovořit. Přemýšlela jsem, co nám asi řekne, když se ho opět zeptáme, zda by se nechtěl vrátit do školy…  Bude souhlasit?    Odmítne?     Měla jsem strach…

Byla jsem tak pohroužená do svých myšlenek, až jsme se najednou ocitli u břehu. Vysedali jsme z lodi, na pláži byla kopa černochů, zvědavých, co za bělocha to zavítalo na jejich ostrov… Nerozhlížela jsem se, neměla jsem chuť někomu vyvětlovat důvod naší návštěvy… myslela jsem jen a jen na Saddama… Stejně se s námi černoši začali zdravit. Slušně jsem odpovídala…
Až najednou! „Jak se máš, Maria?“ Vytrhlo mě z mých myšlenek. Jeden z nich mě oslovil jménem. Nechápala jsem, kdo na tomto ostrově by mě mohl znát… ale hned jsem se pohroužila zpět do přemýšlení o Saddamovi. „Ty mě nepoznáváš?“ Zeptal se mě ten černoch opět. To už jsem zbystřila a pohlédla na něj, přímo do očí.  Ano, teď teprve jsem ho viděla pořádně. Vždyť to byl Saddam! Přímo přede mnou, usmívající se oči, bělostnými zuby prozářená pusa. Saddam! I David se usmíval, radostně jako malý kluk.

…

Byl to dlouhý den, dlouhá rozmluva… střídala se radost se smutkem, naděje s beznadějí… Saddam měl strach, opravdový strach vrátit se do školy, nejen z učitelů, kteří by ho mohli bít, ale i ze spolužáků, sám ze sebe. Měl strach, že už je starý (letos mu bude osmnáct). Měl strach, že by opět propadl, že všechno zapomněl. A ten strach byl tak velký, že ho nebyl schopen překonat…

Strach…

Každý máme tolik strachů, z různých i třeba maličkostí… a stejně nám přijdou tak nepřekonatelné…

Saddam měl strach vrátit se na základní školu. Chápala jsem. Nemohli jsme ho nutit. Bylo to jeho rozhodnutí. Těsně před odjezdem jsme se ho však ještě zeptali, jestli by nechtěl jít do učení. Naučit se řemeslu, vyrábět nábytek, čalounit…

A Saddam nepřemýšlel. Nepřemýšlel a řekl ano.

Ano.

Tak krátké slovo, že jsem ho skoro nepostřehla a nemohla uvěřit… zeptali jsme se znovu…

Ano.
Ano, půjdu rád. Ano.
Ano.

Rozloučili jsme se a vyrazili na zpáteční cestu. A já byla šťastná. Štastná, že jsme se potkali, že Saddam přijal nabídku vrátit se do školy. Šťastná hlavně za něj, že přijal nabídku na vzdělání a šanci na lepší život.

Šťastná. Ale jak už to bývá, zároveň s pocitem radosti ze Saddama přibyla i další starost. Vždyť tyto věci jsou vždy ruku v ruce…!

Začátkem roku 2011 mi Davidova a Saddamova babička při první návštěvě jejich domu řekla: „Už máme jen jednoho syna. Druhý syn a dcera nám zemřeli, teď máme ale dceru v tobě, nyní jsme jedna rodina.“ Jak vřelé to bylo přijetí. Plné radosti! Jsme jedna rodina! A jak už to v rodinách bývá – vždy se vším všudy, v dobrém i zlém. A tak nyní, i když už mám „adoptovaného“ jednoho syna… Anebo právě proto. Právě proto, že je to bratr mého syna, moje africká rodina, musím se postarat i o něj.

Jedinou možností, aby se Saddam mohl vyučit, je internátní škola. Ta stojí ročně 14400,-Kč – školné, denně jídlo, oblečení… Není to málo peněz, i když u nás bychom z toho někteří nevyžili ani jeden měsíc…
Proto jsme se s mým nastávajícím rozhodli, že při příležitosti naší svatby uspořádáme sbírku na Saddamovu adopci. Korunka s korunkou se sečte podobně jako vločka s vločkou… a když jich je hodně, i když jsou samy o sobě malinké… dovedou vytvořit něco obrovského a krásného…

Na našich svatebních stránkách najdete více o možnosti, jak nám pomoci s adopcí Saddama. Staňte se jednou z vloček, která vytvoří horu sněhu… :)